Anotace festival Miluj svůj život

Podělme se o několik postřehů o vyrovnávání se s utrpením druhého. Soucítění znamená být s trpícím plně, tiše. Nemá místo pro nadbytečné rozvíření našich emocí. Osobní emoce zatěžují někdy nás i trpícího. Pravé soucítění spíše mlčí, respektuje osobnost a jedná podle potřeby. Naše péče by neměla být „uchvacující“, ale podpůrná. Je rozdíl mezi péčí a podporou. Začínáme podporou, tedy snažíme se seniorovi napomoci jen v nejnutnější míře, aby toho zvládal co nejvíce sám. Zachováme tak déle i jeho pocit samostatnosti. Například nečešeme, ale podáme hřeben a zrcadlo. Nemyjeme, ale podáme mýdlo. Zpomalíme tím jak psychický nihilismus, tak svalovou atrofii z nečinnosti. Podpůrný přístup ke stáří znamená co nejdelší zachování důstojnosti, autonomie a seberealizace. Je důležité uchovat svému blízkému co nejdéle životní smysluplnost, přirozenou sociální roli a osobností integritu.

Vše, co vůči němu podnikáme, podnikejme s ním, nejen pro něho. V péči buďme jeho partnery. Pohlížejme na starého člověka ne jako na bezmocný uzlíček, ale s vědomím všeho, čím v životě byl, co vykonal. Berme jeho radosti a starosti vážně. Nemluvme s ním jako s hlupákem nebo jako s dítětem, je to pro něho ponižující. Nemluvme za něho, pokud je schopen říci věc sám. Nikdy nemluvme o přítomném, jako by tu nebyl. I lidé zmatení či v agónii mívají chvilky, kdy rozumějí.

Jen malému procentu lidí je dnes dopřáno umírat doma mezi svými. Smrt je dnes dehumanizována snad nejvíc v lidských dějinách. Jak se dnes umírá? Buď v nemocnici, často za plentou mezi baňkami a hadičkami, méně často i doma při rozpačitém ponižujícím chlácholení a odhánění dětí, aby snad neutrpěly trauma. Umíráme dnes sami, bez důvěrných a katarzních situací. Čím rozvinutější a pyšnější jsou přírodní vědy, tím obávanější a popíranější je realita smrti. Završení existence vyžaduje, aby člověku bylo umožněno dojít k prožitku klidu a pokoje se sebou a se světem, který opouští. Znamená to proces odloučení se ode všeho, k čemu měl emocionálně nabitý vztah. Pro „dobrý“ přechod na druhý břeh bytí je nejcennější dát odcházejícímu prostor pro rozloučení se a tedy nabytí vnitřního smíru. Podmínky k tomu však musíme navodit my, nemocný tu možnost již nemá. Dobré, důstojné umírání je takové, kde je hlavní autoritou sám umírající.